Systemické konstelace a kvantová fyzika

   V této úvaze autorka hledá odpovědi na některé nevysvětlitelné a často démonizované aspekty systemických konstelací skrze nejnovější poznatky kvantové fyziky. Systemické konstelace nebo chcete-li rodinné konstelace jsou účinnou metodou, kterou lze vysvětlit skrze kvalitativní i kvantitativní výzkum, skrze vědu a skrze akceptaci fenomenologické práce.

   V tomto článku vás chci pozvat nejen do světa systemických konstelací, ale chci vás také nadchnout pro svět kvantové fyziky, skrze který lze vysvětlit mnohé neuchopitelné jevy, které nazýváme fenomény. A protože jsme lidé myslící, chceme přijít fenoménům "na kloub", neboť máme tendenci jim nevěřit. Rozhodně netvrdím, že jsem odhalila tajemství konstelačních fenoménů, ale možná jsem na zajímavé detektivní cestě.

   Systemické konstelace často budí kontroverze a nedůvěru právě díky jejich neuchopitelnosti, nevysvětlitelnosti dějství, které se odehrávají v průběhu konstelace a také díky tomu, že u nás může být konstelatér "kdekdo", bez jakéhokoli psychologického či psychoterapeutického vzdělání. A to je podle mého názoru velmi nebezpečné.

   Lidská duše je, metaforicky řečeno, jako obrovský vesmír, a bez elementárních znalostí "černých děr", asteroidů, sluncí a obíhajících planet, se můžeme ztratit navěky. Tedy abych nebyla tak "básnická", lidská duše je složitá a pokud v ní nejsme alespoň částečně vzděláni, neměli bychom se pouštět do konstelací. Souhlasím s profesorem Ruppertem, který říká, že pokud diskutujeme o smysluplnosti či nesmysluplnosti metody, pak se málo rozlišuje mezi metodou samotnou, její teorií a konkrétní aplikací. (2008). A o tom to je.

   Pokusím se částečně rozptýlit neuchopitelnost konstelací díky současným poznatkům kvantové fyziky, díky mé osobní mnohaleté skutečnosti s konstelacemi a také díky tomu, že jsem už od dětství člověk hledající, hloubající, integrující. Nejsem ale kvantový fyzik, to zdůrazňuji, a tak tato oblast je pro mne uchopitelná laicky, stejně jako pro většinu z vás, díky čtení odborných knih, díky přednáškám světových vědců a neustálému vzdělávání se. Rozhodně se nepasuji na znalce, a proto je můj článek mou osobní teorií.

   Pojďme se na to všechno podívat jako žáci, kteří zkoumají nový předmět zájmu. Ono "podívat se" zdá se, bude velmi důležité, jak později uvidíte. Když se totiž na něco díváme, není to jen tak obyčejné dívání. Vážně není. Ale to předbíhám. Pojďme tedy společně poodhrnout závěs tajemství systemických konstelací skrze vědu.

   V konstelaci, jak mnozí víte, nelze vysvětlit, že účastníci dokáží nacítit emoce a prožívání někoho úplně jiného, dokáží vnímat rodinné vazby klienta, dokáží prožít archetyp, symptom nemoci. To, že jsou velmi autentičtí, mnohdy neuvěřitelně přesní, potvrzují sami klienti, kterým je konstelace stavěna. To, co je naprosto fascinující, je skutečnost, že se účastníci konstelace mnohdy dokáží nacítit do "někoho", i když oni sami neví, do koho se vlastně mají nacítit a jde pouze o neverbální informaci konstelatéra, který pomyslí na konkrétní osobu!

   Přijde Vám to složité?

   Nerozumíte?

   Tak tedy jeden, snad trochu humorný příklad.

   Jednou jsem během výcviku v systemických konstelacích trochu odlehčila společnou práci. Byly Vánoce a já svým výcvikovým frekventantům pouze svou myslí "zadávala" postavy z pohádek, respektive dvojice, které spolu mají v pohádkách známou interakci. Aniž bych vyslovila, kým mají být, byl z nich Harry Potter a Voldemort, Bob a Bobek, Šípková Růženka a Princ. Abych byla konkrétní. Do kruhu si stoupli dva zástupci a já pouze řekla "už", poté, co jsem si pomyslela, že jeden je Bob a ten druhý Bobek. A pak jsem viděla, jak zástupci poskakují jako "Králíci z klobouku", nebo spolu "bojují" jako Harry a "Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit", či na sebe milostně mrkají, jako Růženka a princ. Mnozí z vás čtenářů mi možná nevěří, a to je v pořádku. Přesto se to událo přesně tak, jak popisuju.

   Je možné, že myšlenkou předávám informaci druhému člověku a v momentě, kdy onen člověk pustí své ego (neboť přesně to zástupci v konstelacích dělají), stává se tím, kým já zamýšlím, aby se stal? No, vypadá to tak. Pojďme do toho víc.

   Znáte slavný dvouštěrbinový experiment s fotony, které jsou emitované ze zdroje skrze dvojštěrbinu a na protější straně je bariéra, kam dopadají a detektor, který zaznamenává dopad částic? Pokud neznáte, doporučuji shlédnout animaci na "YouTube". Fotony se chovají buď jako vlna nebo jako částice. Ale kdy jsou vlna a kdy částice? Podle čeho si vybírají své chování? Tento experiment ukazuje, že fotony se chovají jako vlna i jako částice v závislosti na způsobu měření. Když zjišťujeme, kudy přesně foton prošel skrze štěrbinu, například tím, že umístíme detektor přímo za štěrbiny, fotony se chovají jako částice. A my na detektoru zaznamenáme bodový dopad. Pokud ale detektor umísíme za bariéru a on vlastně není vidět, fotony volně procházejí, chovají se jako vlny. Na bariéře se tedy v jednom případě vytvoří interferenční obrazec, který ukazuje, že fotony se chovají jako vlny. Pokud zaměříme svou pozornost na jednotlivé fotony, tedy je pozorujeme. Foton se chová jako částice a interferenční obrazec se nevytvoří, ale za štěrbinou se na bariéře vytvoří pouze záznamy dopadu jednotlivých fotonů, jako dva proužky. Kvantová fyzika tedy popisuje zvláštní kvantové vlastnosti. Můžeme být vlny anebo částice, řečeno slovy laika. Co z toho může vyplývat?

   To, že pokud zaměřujeme na něco či někoho svou pozornost, dochází k očekávanému chování. V případě vystřelení částic jsme očekávali, že štěrbinami projdou jako částice, a to se stalo.

   Zpět ke konstelacím a pohádkovým postavám. Otázka, která se nabízí je, zda jsem mohla zaměřenou pozorností změnit realitu osoby, aby se stala tím, kým není a kým já chci, aby byla? To by přeci mohlo být docela nebezpečné a zneužitelné. No, pojďme v uvažování dál.

   Tento pozorovaný jev, kdy se zástupci stanou někým "na přání", není pro konstelatéry překvapivý. Je fascinující pro ty, kdo poprvé vidí konstelaci a v očích klientů se může stát konstelatér vševědoucím guru a adorují do ezoterična i samotné konstelace. Zdůrazňuji, že konstelace nejsou nadpřirozenou metodou, ať už vám kdokoli cokoli říká. Pokud jde o kvantovou fyziku, i zde máme přehršle nabídek na to, jak si snadno a rychle nakvantovat cokoli. Stačí jen pomyslet, jako jsem pomyslela já v konstelaci. Ale takto jednoduché to opravdu není.

   Nikdo neřeší, že jsou nejspíše třeba nějaké konkrétní podmínky pro změnu. Jinak by se opravdu dala manipulovat nejen konstelace, ale i naše životy. Stačilo by přát si, aby se kupříkladu do mě zamiloval nějaký člověk a ono by se to stalo. Stačilo by na něj zaměřovat pozornost a říkat mu: "Miluj mě". Stačilo by si pomyslet, že ráno vyhraju ve sportce a ono by se to stalo. Přesně tohle nabízejí filmy typu "Tajemství" a tzv. kvantoví terapeuti, kteří za nemalé peníze nabízejí zázraky na počkání. Takto to nefunguje a kvantoví fyzici se jistě chytají za hlavu. Ale zpátky ke konstelacím.

   To, co se děje v průběhu konstelací popisuje Nelles (2004) jako fenomenologický přístup, který je o vystavení se fenoménu, který nijak nezkoumáme. Skutečností je to, co se ukazuje. Co když se ale vysvětlení opravdu nabízí?

   Protože, jak už jsem naznačila, jsem člověk zvídavý a za téměř 25 let práce se systemickými konstelacemi jsem viděla opravdu mnoho úžasných fenoménů a zároveň se velmi ráda zabývám novými teoriemi, rozhodla jsem se nebýt jenom "fenomenolog", ale také průzkumník na poli kvantové fyziky, o které se dnes tolik mluví. Přečetla jsem knihy Amita Goswamiho, Richarda Bartleta, Franka J. Kinslowa, Gregga Bradena, Alberta Einsteina, Virka a Gribbina a mnoha dalších a v hlavě se mi začala skládat mnohá podobenství s konstelační prací.

   Vysvětlení fenoménu "nacítění se v konstelaci" a další konstelační dějství skrze kvantovou fyziku je pouze mou osobní teorií, nicméně bych se o ní s vámi ráda podělila a zároveň vás tím vybídla k přemýšlení a četbě. Nejsem, jak už víte, kvantový fyzik ani "ta, která ví víc, než ostatní". Jsem homo sapiens, který je na dlouhé "cestě" za poznáním, a když o tom tak přemýšlím, jsem vůbec anebo existuji jako neduální bytost 😊?

   Pro ty z Vás, kteří vůbec netušíte, co jsou konstelace, a předchozí řádky byly hodně abstraktní, si dovoluji krátké shrnutí. Snad vás nebudu nudit teorií, ale bez ní byste mnozí netušili, o čem že to vlastně píšu.

   Trocha teorie nikoho nezabije.

   Systemické konstelace jsou terapeutickou metodou, kterou vyvinul Bert Hellinger a po něm ji různými směry rozšiřují další a další následovníci, včetně kreativců, jako jsem já. Používají se k identifikaci a řešení skrytých dynamik v rodinných a rodových systémech, v osobní dynamice klienta, ale třeba i při práci s velkými systémy, jako jsou pracovní organizace a třeba i celé národy a vesmír. (Opravdu se můžete nakonstelovat do planet.) Mohou se používat i psychoanalyticky, při práci s archetypy a nevědomím. U archetypu se nečekaně ale účelově zastavím.

   Termín archetyp pochází od Carla Gustava Junga, který popisuje archetypy jako praobrazy, které vznikly jako výtvor našeho kolektivního nevědomí. Jde o zděděné možnosti představ, o jakési orgány preracionální psýché (Kalina, 2013). Všichni je cítíme, všichni je v sobě neseme, a přesto nejsou vidět. Tedy nejsme na ně vědomě zaměřeni, ale přesto jsou naší součástí. A když se zaměřím, mohu se jimi stát a dát jim podobu. Stávám se "zhmotněním" archetypu, a nikoli rozptýleným obrazem v mém nevědomí. Nepřipomíná vám to něco?

   V konstelaci naprosto kdokoli může představovat jakýkoli archetyp. Ale pouze za předpokladu, že cosi v sobě pustí a tím je jeho vlastní ego. Stane se v tu chvíli součástí "všeho". Tedy přestane sám sebe pozorovat! (Podobně jako když nepozorujeme fotony a štěrbiny, kterými procházely).

   Zde si dovolím vypustit první vlaštovku propojení konstelací a kvantové fyziky, opřenou o světového vědce. Amit Goswami (2014), vědec a kvantový fyzik, popisuje archetyp jako kvantovou možnost vědomí, kterou prožíváme nikoli skrze ego, nýbrž ve stavu, kdy sebe prožíváme, jako sjednocené se vším. Tedy přestáváme být sami sebou. Vědomí je podle Goswamiho základem veškerého bytí a všechno ostatní, včetně hmoty, je pouhou možností vědomí. A právě vědomí pak vybírá z této množiny to, co prožíváme.

   Tento stav propojení s vědomím si zcela automaticky navozují zástupci v systemických konstelacích, aniž by věděli, že to činí. Bez meditace, bez toho, aby se o to snažili. A pak mohou být kýmkoli, včetně archetypu. A to, že v sobě neseme tyto obrazy a jsme schopni si je "vyvolat", je nejspíše také onen proces, kdy sami sebe pustíme a pak se stáváme nekonečnou řadou možností toho, kým být a co cítit. A na to se zaměříme. A tak se tím staneme.

   Něco málo o technice systemických konstelací a drobné kvantové pošťouchnutí.

   1. Proces konstelace: Klient přináší konkrétní problém nebo téma, které chce prozkoumat. Je na něj plně zacílen a tudíž, jako každý, kdo vězí v problému až po uši, obvykle nevidí řešení, neboť "fotony dopadají stále stejným směrem". Jeden za druhým dopadá na stále stejná místa. Nevidíme jiné možnosti. Terapeut (někdy to dělá sám klient, ale já vybírám sama) vybere zástupce z přítomných účastníků, kteří budou zastupovat různé členy rodiny nebo prvky problému. A pak se začnou dít věci. Zástupci cítí emoce, fyzické pocity a odhalují tak skryté dynamiky a vztahy v systému. Klient obvykle žasne. Přestává zaměřovat pozornost na problém svojí optikou a konstelace žije svým životem. Jako ona interference vlnových částic a dynamiky se ukazuje v plné šíři. Vše se prolíná, vzájemně souvisí. Až se nakonec ustálí do zcela konkrétní pozorovatelné situace. Konstelace se skládá sama a teprve, když je v souladu s veškerou dynamikou v duchu lásky, vyššího vědomí, její obraz se ustálí. Po konstelaci vždy říkám svým klientům, aby nad ní nepřemýšleli, protože pak naruší dokonalý obraz, který vznikl. Klienti se po konstelaci často zaměřují na nedůležité věci, například na to, jak je to všechno možné. A léčivá síla konstelace je fuč.

   2. Role zástupců: Zástupci, kteří často nemají žádné předchozí informace o zastupovaných osobách, začínají cítit emoce a fyzické prožitky, které odpovídají těmto osobám. Tento jev je fascinující a často překvapující, protože zástupci odhalují hluboké a přesné informace o systému, který neznají. Často pláčí, je jim zima, potřebují ležet na zemi, bolí je břicho. Inu, opravdu neznáme systémy druhých?

   Co když je to jako s archetypy, o kterých píše Goswami? Máme je v sobě všichni, jen nejsou "zaměřené". Nejspíše známe vše o druhých skrze vyšší vědomí, které je nám společné a můžeme se k němu dostat. Pokud "pustím" sebe samotného, stávám se součástí všeho, a právě zde existuje jakákoli informace, kterou můžeme nacítit. Navíc nám svou původní zaměřenou pozorností poskytne část informací i sám klient, nicméně tato informace není relevantní, je to jeho verze a jeho možnost. Proto je důležité v konstelaci pouze vnímat a cítit. Neinterpretovat hned každé hnutí. Ale to už trochu předbíhám.

   3. Odhalování a řešení: Terapeut nechává proces jít tak, aby konstelace opravdu žila svým vlastním životem, vytvořila mnoho interferenčních vln a pomohla klientovi najít řešení nebo nový pohled na problém. Klient často zažívá hluboké uvědomění a emocionální úlevu, když se tyto skryté dynamiky odhalí a začnou se léčit. Zajímavé je, že konstelace působí i poté, co už neprobíhá a léčí celé systémy, nikoli jen klienta.

   Jako kvantový laik si představuji, jak se v konstelaci, ve fázi, kdy nepozorujeme a vše necháváme, vlní celý systém, interferuje s dalšími vlnami, jako když vhodíme kamínek do vody. Ono vlnění systému se samo upravuje do nejlepší možné verze, když nelpíme jen na jedné pravdě, na kterou opět nekompromisně zaměřujeme svoji pozornost. Hladina se ustálí a nastane klid. Vědomí vybere možnost. Nechme konstelaci plynout, neboť jak řekl Herakleitos: "Panta Rhei", tedy vše plyne a veškerý život a námi vnímaná skutečnost se neustále proměňuje. Buďme její součástí, nejen pozorovateli. Možná jsme to jen my, kdo lpíme na určitých věcech a pak se nemůžeme vyléčit ani fyzicky, ani duchovně.

   Kvantová fyzika a její principy očima zvídavého a žasnoucího lajka.

   V následující řádcích zmíním ty nejzákladnější teze kvantové fyziky. Jsem ale prvňáček v kvantové škole, a pochopení celé kvantové fyziky asi není v mých silách. Tak se alespoň snažím pochopit základy. Kvantová fyzika se zabývá chováním částic v situacích, kde klasická newtonovská fyzika přestává platit. Zmíním tři koncepty kvantové fyziky, nad kterými můj rozum nepřestává žasnout. Jde o kvantovou provázanost, kvantovou superpozici a kolaps vlnové funkce. Pojďme se na to podívat trochu blíže a propojujme nejen s konstelacemi. Otevřete mysl.

   1. Kvantová provázanost: Kvantová provázanost znamená, že částice, které byly kdysi propojeny, zůstávají navzájem ovlivňovány bez ohledu na vzdálenost mezi nimi. Pfeifer (2023) popisuje tento jev tak, že 2 částice se společnou kvantovou minulostí jsou kvantově provázány a nesou si společné vlastnosti i po jejich separaci. Albert Einstein dokonce nazval tento jev "strašidelným působením na dálku".

   Už mi v hlavě bzučí tématika transgeneračního přenosu traumatu, na který v konstelacích tak často narážíme. S našimi předky jsme propojeni víc, než si myslíme a v konečném důsledku jsme propojeni všichni navzájem. Trauma, odžité kdesi v minulosti, odžíváme znovu a znovu, dokud se nevyléčí (Tóthová, 2011). A co teprve naše milostné vztahy, tedy hlavně ty sexuální. S partnery jsme byli během milostného aktu propojeni. Bert Hellinger (2010) dokonce říká, že se všemi našimi sexuálními partnery jsme duchovně propojeni stále, což se v konstelacích ukazuje velmi často. Wow a zase wow.

   Vopěnka (2019) uvádí, že se na první pohled zdá, že kvantová provázanost částic nám může de facto umožnit, že můžeme mít spojení s kýmkoli a čímkoli ve vesmíru. Ale to neplatí. Jak dále píše, je to proto, že pokud se na nějakou částici zaměříme, provázanost se ztrácí. Nicméně naše vědomí je stav uvnitř nás a abychom do něj nahlédli, nesmíme ho měřit, ale musíme "jím být". Propojit se.

   Mohlo by toto být vysvětlení onoho fenoménu "nacítění se" do kohokoli? Pokud si budu říkat: "Jsem Jan Novák, jsem Jan Novák…určitě se jím nestanu. Pustíme-li ale sebe a staneme-li se "nikým", Jan Novák vstoupí sám a my to necháváme beze strachu být. V konstelaci, poté co nacítíme Jana Nováka, můžeme se na něj zaměřit a popsat naše pocity a vjemy. Tedy přecházíme z fáze vlnění do fáze částice s názvem Jan Novák. Když se chceme stát opět sami sebou, stačí se zaměřit opět sami na sebe. Nemusíme u toho dělat divadlo, vyklepávat si ruce a říkat zaklínadla. K tomu, abychom se stali sebou, nám stačí setina sekundy. Ale to už souvisí více s následujícím bodem.

   2. Kvantová superpozice: Superpozice je stav, kdy kvantový objekt existuje ve více stavech současně, dokud není pozorován a jeho stav se nezhroutí do jednoho konkrétního. Ano, o tom je onen pokus s fotony. Goswami (2014) popisuje superpozici jako vlny možností. Šíří se spojitě, jako vlny v říší možného. Pokud je začneme pozorovat, kolabují, stávají se nespojité a mění se v lokalizovanou částici. Goswami dále říká, že i my provádíme volbu, ale nikoli v egu, ale ve stavu, kde sami sebe prožíváme sjednocené se vším. Pak je volba správná.

   Tento princip by mohl vysvětlením toho, proč si konstelace žije svým vlastním životem. Zástupci jsou na počátku konstelace ony kvantové vlny, které se šíří v říši možného. Fyzicky jsou sami sebou, ale zároveň jsou někým jiným a když půjdu ve svých úvahách ještě dál, jsou vším. Jsou celým vesmírem. Pokud by se začali soustředit kupříkladu na to, co dělají, jak při tom vypadají, konstelace není autentická a oni nebudou tím, koho mají zastupovat. Konstelace, jak už víte, se formuje sama, dokud se konkrétní dynamika nebo problém neodhalí a nepřijde pocit uvolnění, pochopení, lásky.

   Virk (2024) popisuje superpozici jako množinu všech možných stavů, ve kterých se částice může vyskytovat. Tedy nenabyla ještě definitivní hodnoty a má tedy více hodnot současně.

   Slyšeli jste už někdy o Schrödingerovi a jeho kočce? Pokud ne, popíši vám jeho experiment s kočkou. Ochránci zvířat nebudou nadšeni. To předesílám. Ani já nejsem nadšena. Tedy; fyzik Schrödinger zavřel do krabice kočku s detektorem radioaktivity, jedním atomem radioaktivního materiálu a lahvičkou s jedem. Po hodině je 50% šance uvolnění radioaktivity, čímž by se spustil detektor s kladívkem, které by rozbilo lahvičku s jedem a ten by zabil kočku. Tedy s kočkou se to má padesát na padesát, neboli po hodině je kočka buď živá anebo mrtvá. Nicméně pokud neprovedeme měření nebo pozorování, nevíme. Kočka je tedy v superpozici těchto dvou stavů. Teprve našim pozorováním způsobíme, že bude buď v jednom, nebo druhém stavu. Zní to samozřejmě velmi zvláštně, ale toto je podstata kvantové superpozice. Dokud se mi sami nezaměříme na "něco", to něco je "ničím" (Gribbin, 2021).

   Možná už vám jde z toho hlava kolem, ale v konstelaci je toto nesmírně důležité pochopit. Naší myslí vytváříme závěry o smysluplnosti dění, odsuzujeme viníky, ale to vše je patrné, až když zaměříme vědomou pozornost. Když děláme konstelace, kde jsou oběti a viníci, je velmi důležité zůstat v oněch superpozicích, nepozorovat účelově, ale nechat vše běžet. Pak obvykle zjistíme, zvláště jde-li o hlubokou konstelaci, že oběti jsou zároveň viníci a viníci zároveň oběti. Vím, že se nyní pouštím na tenký let. Ale věřte, že v této tématice jsou věci složitější, než se zdá okem světské spravedlnosti.

   3. Kolaps vlnové funkce: Slovo kolaps neznamená v tomto případě nic ohrožujícího, žádná smrt, žádný malér. Kolaps vlnové funkce nastává, když měření způsobí, že kvantový systém přejde ze superpozice do konkrétního stavu. Goswami (2014) popisuje tuto situaci jako změnu možnosti na skutečnost.

   V konstelacích bychom to mohli spatřit ve chvíli, kdy se po "nacítění" zástupce objevují konkrétní emocionální a psychické stavy. Zástupce totiž začíná zkoumat toho, kým v danou chvíli je a opět vyplouvá obraz Jana Nováka. Dochází tedy ke kolapsu ze superpozic, protože se náš zástupce pozoruje. Zde bych ráda zdůraznila, že je nesmírně důležitý záměr konstelace. Je totiž jasné, že Jan Novák se nachází v mnoha superpozicích, ale my se potřebujeme vztahovat k nějakému tématu. Záměrem konstelace může být, jaký byl Jan Novák otec, nebo jaký byl manžel, nebo jak se choval za války. Konstelaci tedy musíme pozorovat z určitého záměru, aby nám onen kolaps dal smysl. Pokud bychom konstelovali bez záměru, nevyjde nám nic. Metaforicky řečeno, všichni jsme v superpozicích, máme spoustu rolí a v daném okamžiku se soustředíme obvykle jen na jednu roli.

   Virk (2024) uvažuje nad tím, zda ke kolapsu vlny je třeba vědomý pozorovatel anebo stačí nějaké "měřidlo". Některé teorie říkají, že stačí pouze měřící přístroj a jiné naopak tvrdí, že pouze vědomý pozorovatel může způsobit kolaps vlny. Další úvaha, která je velmi šokující, říká, že nemůžeme být pozorovateli, neboť jsme součástí pozorovaného a zároveň jsme vším dohromady. Tedy, snažíme se vyřešit záhadu, ale sami jsme její součástí. To je mazec. Vždy když studuji kvantovou fyziku, prostě žasnu a posléze mi dojde, že studuji i sama sebe.

   Když tyto myšlenky převedu na konstelace, já sama, jako konstelatér, pozoruji dění konstelačního systému. Mám záměr, nebo spíše zadání od klienta, nicméně, aniž bych si uvědomovala tento mechanismus, jsem zároveň ten, kdo pozoruje, kdo je pozorován a kdo je součástí toho všeho. Jen tak totiž nemanipuluji konstelaci, nezpůsobuju kolapsy vln, kdykoli si zamanu.

   Vnímání budoucnosti, minulosti a kvantové možnosti.

   Tak tohle už bude hodně divoké. Víte, co je to experiment s opožděnou volbou? No, půjde vám z toho opět hlava kolem, stejně, jako mně. Jde o myšlenkový experiment, který ukazuje, že volba provedená pozorovatelem po průchodu částice štěrbinou ovlivňuje její chování v minulosti! Čtete dobře. V minulosti. Vysvětlím vám to opět na dvojštěrbinovém experimentu.

   Pojďme tedy detailněji kouknout na dvojštěrbinový experiment s odloženou volbou. Jak už víte, částice se vysílají ke štěrbině, za štěrbinou jsou detektory, které zjišťují, zda částice prošla v podobě vlny a vytvořila interferenční obrazec anebo prošla jako částice a její dopad je bodový a kopíruje tvar štěrbiny.

   A teď to přijde! V tomto experimentu se totiž detektory aktivují až poté, co částice prošla štěrbinou. Říkáte si, že tento fakt přeci nemůže ovlivnit chování částice, neboť ona sama už štěrbinou prošla. Nicméně ukázalo se, že pokud byly detektory zapnuty později, ovlivnily chování částice zpětně a ona prošla jako částice. Pokud byly deaktivované, částice prošla jako vlna (Virk, 2024).

   Pro vyznavače newtonovské fyziky prostě neuchopitelné, ale pojďme se tomu zkusit otevřít. Zdá se totiž, že s tímto padá předpoklad, že příčina předchází následek. Tedy volba pozorovatele v budoucnu ovlivňuje chování částice v minulosti.

   Tohle z konstelací dobře známe. Když postavíme konstelaci a ta se sama uděje a dospěje ke konci, kde se všichni zástupci cítí dobře, tak popisují velmi láskyplné pocity i ti, kteří zastupují lidi z minulosti, ty, kteří už dávno nežijí. Tento stav nazývá Goswami (2014) "sjednocujícím vědomím".

   A tak na nás pak láskyplně hledí dědeček, pradědeček, anebo třeba zástupce za celý rod. Já pak v konstelaci říkám, že jsme vyléčili cosi v minulosti, co se stalo nyní a co ovlivní budoucnost. Naši předkové samozřejmě nesedí spokojeně na obláčku a neříkají si, jak nás milují. Jde ale o to, že cosi ve společném vědomí uzdravuje a zde opravdu neplatí, že příčina předchází následek, neboť příčina úzdravy se děje v budoucím čase a vrací se zpátky.

   Kvantová fyzika pracuje s fenoménem času tedy úplně jinak, než jak čas vnímáme my. Virk (2024) říká, že experiment s opožděnou volbou zasadil smrtící úder materialistickému modelu času. Někteří fyzici v této souvislosti hovoří o tzv. retrokauzalitě, tedy příčina je v budoucnosti a důsledek je v minulosti.

   Když stavím konstelaci někomu, kdo prožil trauma, které souvisí s předky, tedy z pohledu času čistě materialistického, jde o trauma z minulosti. V konstelaci se uskuteční proces onoho sjednocení vědomí, které léčí zpátky předky, kteří nesli trauma, které se objevilo v budoucnosti. A vyléčená minulost skrze budoucnost pak ovlivňuje přítomnost.

   "Věštění" budoucnosti.

   Můžeme pomocí kvantové fyziky "věštit" budoucnost? Konstelace často zahrnují fenomén, kde zástupci nebo klienti mají pocity nebo vjemy týkající se budoucnosti, která ještě nenastala.

   Tento jev lze propojit s kvantovou teorií pravděpodobnosti, kde budoucnost není pevně daná, ale existuje jako spektrum možností, které mohou být "cítěny" nebo intuitivně vnímány. Zástupci se nacházejí v oné interferenci, tedy v mnoha možnostech, v nekonečně mnoha superpozicích a zaměřenou pozorností se nakonec ustálí v nějako realitě, která by mohla nastat. Jak říká Virk (2021): "Budoucností je nesmírně mnoho". Kdo ale vybírá z těchto možností? Nejsme to my, ačkoli by to tak mohlo vypadat, ale jak říká Goswami (2014), je to vědomí. Nejde o možnosti, vytvořené egem, neboť pak bychom se zcela minuli s kreativními možnostmi volby pro naše dobro. I v konstelaci čekáme, která volba se nakonec objeví.

   Biblická perspektiva.

   Sama si říkám, proč nahlížet na vše uvedené do Bible, ale čím jsem starší, tím více mě "Kniha knih" upoutává, a i v ní nalézám odpovědi, které bych dokázala, samozřejmě v metaforickém duchu, propojit s kvantovou fyzikou. A tak zde uvádím překvapivý text.

   Biblický text z Kazatele říká: "Cokoli se děje, to už se stalo a co má přijít, to už tu bylo. Ale pravý Bůh vyhledává to, o co lidé usilují." (Kazatel 3:15, parafráze). V této myšlence krále Šalamouna "čtu" jednak to, že čas není lineární, ale že je součástí vyššího celku, kde minulost, přítomnost a budoucnost existují simultánně a to, zdá se, rezonuje s kvantovou teorií, kde čas není pevně lineární, ale může být propletený a provázaný. A v Bohu pak spatřuji ono Vědomí, které je pouze jedno, onu světelnou částici v její interferenci se vším a v Ježíši pak onu "hmotnou částici", která je nám lidem zjevena. A pokud jde o kvantovou provázanost, Bible říká, že Bůh je stvořitelem a udržovatelem všeho (Kolosanům 1:16-17) a že všichni lidé jsou propojeni skrze Krista. Není to snad popis právě kvantové provázanosti s Nejvyšším Vědomím, a tedy s Bohem?

   Příběh Joba (Job 38.4), který se navzdory útrapám propojil s Bohem, s Nejvyšším Vědomím a oddal se "principu neurčitosti", neboť nevěděl, co se stane, ale věděl, že to bude dobré ukazuje dobrý směr.

   A co když je příslib posmrtného života právě o tom, že se všichni propojíme s Nejvyšším Vědomím, Bohem a staneme se součástí všeho, tedy i jeho? A pak budeme žít v onom dokonalém bytí, kde budeme v absolutní jednotě? Konstelace budoucnosti, kde zástupci zažívají pocity blaženosti a jednoty, pak dává smysl.

   Inu, dost úvah a děkuji laskavému čtenáři, který dočetl můj výklad až sem, za shovívavost. Doufám ale, že jsem v něm probudila zvědavost a touhu po bádání.

   Shrnutí.

   "Koho kvantová teorie nešokuje, ten ji nepochopil."    Niels Bohr

   Já jsem naprosto šokována, ale rozhodně se necítím jako ten, kdo by "pochopil". Vše, co jsem napsala, je pouhý pokus o pochopení kvantového světa v kontextu konstelací. Jsem si vědoma toho, že mnoho vědců zpochybňuje to, že kvantové zákony mají platnost v makroskopickém světě, nicméně nové výzkumy, hlavně v oblasti neurověd, naznačují, že vznik vědomí souvisí s kvantově mechanickými stavy v mozku. Amit Goswami a další vědci vyvozují závěr, že vše vzniká z vědomí, nikoli z hmoty, tedy že vědomí je nad hmotou a ta vzniká z něj.

   Můj pokus o vytvoření mostu mezi systemickými konstelacemi a kvantovou fyzikou je v plenkách. Jde o pohled na to, jak lidské vědomí a prožívání může překračovat tradiční hranice času a prostoru. Systemické konstelace umožňují zástupcům vnímat emoce a prožitky, které jsou v souladu s kvantovými principy provázanosti, superpozice a kolapsu vlnové funkce. Výzkumy kvantových fyziků podporují teze, že vědomí může ovlivňovat naši realitu.

   Tímto způsobem můžeme vidět, jak se terapeutické techniky a moderní vědecké poznatky propojují a obohacují naše pochopení reality a lidského prožívání. Buďme otevření, buďme zvídaví a nelpěme. Nechme se vést tím, co nás přesahuje po věku věků. Amen.

Autorka: Mgr. Ludmila Sedláková

Zdroje:

BIBLE: český ekumenický překlad = Biblia: písmo sväté Starej a Novej zmluvy. [Praha]: Česká biblická společnost, 2018. ISBN 978-80-7545-073-9.

GOSWAMI, Amit. Kvantový doktor: kvantový fyzik nás provádí zdravím a léčbou. Olomouc: ANAG, 2014. ISBN 978-80-7263-890-1.

GRIBBIN, John R. Pátrání po Schrödingerově kočce: kvantová fyzika a skutečnost. Přeložil Zdeněk URBAN. Praha: XYZ, 2021. ISBN 978-80-7597-922-3.

HELLINGER, Bert. Štěstí, které zůstává: kam vedou rodinné konstelace. 2. vyd. Přeložil Milena JÍŠOVÁ. Pomoc rodinám. Praha: Equilibrium, 2010. ISBN 978-80-904294-5-1.

KALINA, Kamil. Psychoterapeutické systémy a jejich uplatnění v adiktologii. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4361-5.

NELLES, Wilfried. Rodinné konstelace: "svobodní a silní můžeme být až tehdy, když uspořádáme svůj vztah ke členům své rodiny a jejich osudům". Praha: Alternativa, 2004. ISBN 80-85-993-89-9.

PFEIFFER, Tomáš; ŠÍMA, Vladislav a ZAHRADNÍK, Martin. Horizont poznání: cesta ke sjednocení mikro/makrosvěta z pohledu filozofie bytí. Praha: Tomáš Pfeiffer, nakladatelství Dimenze 2+2, 2023. ISBN 978-80-85238-81-5.

RUPPERT, Franz. Trauma a rodinné konstelace: psychické disociace a jejich léčba. Spektrum (Portál). Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-367-3.

TÓTHOVÁ, Jana. Úvod do transgenerační psychologie rodiny: transgenerační přenos vzorců rodinného traumatu a zdroje jeho uzdravení. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-856-2.

VIRK, Rizwan. Paralelní vesmíry: Mandelův efekt, simulační hypotéza, kvantové výpočty a multivesmír. Přeložil Hana VESELÁ. Brno: Zoner Press, 2024. ISBN 978-80-7413-527-9.

VOPĚNKA, Martin. Láska v čase bezsmrtnosti. Praha: Mladá fronta, 2019. ISBN 978-80-204-5537-6.