Ti, jejichž jméno nesmíme vyslovit

                    Zapomenutí, zatracení, tabuizovaní jsou víc přítomní, než si myslíte.

   Ať se nám to líbí nebo ne, do našich rodinných systémů patří i ti, o kterých se nemluví. Ti, jejichž jméno "nesmíme vyslovit". Ti, kteří se "nepovedli. Ti, kteří byli "zavrženi". Ti, kteří spáchali "nepatřičné činy". Čím víc je popíráme, tím více se pletou do našich životů. Ať už jsou živí či mrtví.

   Možná jste někdy četli příběhy rodin, ve kterých se opakují těžké nebo zvláštní osudy. Možná takové rodiny znáte osobně anebo do nich patříte. Ženy beroucí si násilníky po celé generace, lidé umírající ve stejném věku na stejné choroby, generace lidí páchající opakovaně sebevraždy, děti, které se nevyvedou… Řeknete si možná: "Ejhle genetika, výchova, karma…".

   Ale co když ne?

   Ráda bych v kontextu oněch událostí nabídla pohled na rodinu jako systém, který má svůj řád. Řád pevný a neochvějný.

   Každý systém má své jednotlivé dílky a pokud se nějaký dílek vytratí, systém nepracuje správně a "hledá" náhradu za chybějící článek. V tomto případě člověka, který je zavržen, zapomenut. On zkrátka chybí. Možná namítnete, že lidé přeci umírají a články tedy mizí tak jako tak. To je jistě pravda, ale naše drahé si připomínáme, nosíme jim květiny na hrob, povídáme si o nich historky a oni jsou tak stále v našich srdcích. Tedy zůstávají přítomni. Zatracenci a zapomenutí nejen že v našich srdcích vědomě nejsou, ale my je dokonce často popíráme. A to je rozdíl.

   Proč to děláme? Co by se stalo, kdybychom jejich jméno vyslovili? Zboří se svět? Bude zemětřesení? Padnou naše iluze?

   Ti z vás, kdo znáte Harryho Pottera, víte, že "Ten, jehož jméno se nesmělo vyslovit", byl samotný Pán Zla. Lidé se ho báli, a tak nebyli schopni vyslovit ani jeho jméno. Jako by se tím snad před zlem uchránili. Dělali, že Voldemort neexistuje. Bojíme se tedy zla? A co zlo v nás? Bojíme se konfrontace se stejnými pohnutkami, které v sobě měli naši rodinní vyvrhelové? Co když jsme také takoví?

   Pravděpodobně se činy těchto našich rodinných příslušníků neslučují s morálkou společnosti ani s naší vlastní. Možná nás bolestivě zklamali a nesplnili naše očekávání. Možná zemřeli mladí a tolik to bolelo, že už s onou bolestí nemůžeme být a zlobíme se na ně. Možná se za ně stydíme a dost možná, že byli opravdu nositeli zla.

   A tak zavíráme oči. Nechceme je vidět. Nikdy! Nechceme být jako oni, nechceme patřit do téhle skupiny. Popíráme vlastní krev a žijeme ve fikci, ve které se tito příbuzní vůbec nevyskytují a my jsme ti, kteří jsou jiní, morální, vyrovnaní, zdraví a tudíž "lepší".

   Život ale neobalamutíme a systém také ne. Oni tam zkrátka chybí. V systému chybí dílky, tedy všichni ti, kteří k nám patří a na něž se bojíme pomyslet. I Lord Voldemort se nakonec vrátil a zlo se rozšířilo všude kolem.

   Pokud popřeme kupříkladu matku, jež spáchala sebevraždu, dříve či později dojde k podobnému činu v rodině. Jistě, že to bolelo děti, manžela, další příbuzné. Ale především onu ženu, která si sáhla na život. Když to nepřijmeme, vrátí se to v nějaké formě, dokud nepochopíme, že ona do našeho systému patří. Ano, patří k nám i tato sebevražedkyně.

   Pokud popřeme alkoholika, který kupříkladu někoho zabil, protože řídil za volantem, někdo z potomků v rodině začne pít anebo dojde k podobnému činu, dokud nepřijmeme tohoto vyvrhela do systému zpátky. Ano, máme v rodině alkoholika a vraha.

   Za léta své psychoterapeutické praxe i konstelační praxe jsem vyslechla mnoho lidských příběhů a bezpočet osudů, které se v rodinách opakují.

   Příběh mladé ženy, která se rozhodla ukončit svůj život kvůli nešťastné lásce ve stejném věku, jako kdysi její matka, o níž se prostě NIKDY nemluvilo. Tato žena našla v dětství svou matku otrávenou plynem. Zažila šok, který tehdy nikdo neřešil. Byla přeci dítě, a tak na ni časem zapomene. Nikdo jí nepomohl zvládnout trauma, které utrpěla. Nikdy se už o matce nemluvilo. Bylo to zakázané téma. Ona sama nechápala, jak mohla matka spáchat takový čin. Nakonec ho spáchala také. Stejným způsobem, ve stejném věku, ze stejných důvodů.

   Příběh malého chlapce, který je "grázl". Zlobí všude a vždy. Matka si s ním neví rady. Jeho otec se dostal do výkonu trestu, když byl chlapec velmi malý, ale chlapci bylo řečeno, že otec prostě "neexistuje" a že se o něm nebudou bavit. Jak může dítě věřit tomu, že někdo, kdo existoval najednou neexistuje? Inu, a tak se onen "kriminálník" vrací do systému skrze své dítě. A dítě ho tam vrací rádo. Dítě je loajální s rodičem. A pokud se v rodině nebude s otcem počítat, možná, že i tento chlapec nakonec skončí jako jeho táta.

   Jaká je tedy cesta z tohoto začarovaného kruhu? No přeci, odčarovat ho!

   Žádný Voldemort, žádné tabu. Nemusíme milovat své blízké, nemusíme (a mnohdy ani nemůžeme) je hýčkat ve svém srdci. Ale netabuizujme je! Jinak svým potomkům připravujeme nelehký úděl. Oni totiž budou žít příběhy svých zatracených a zapomenutých předků. Zapletou se s nimi, ať chtějí či nechtějí. Systém to zařídí.

   Nesuďme špatné činy černobíle. Jistěže existuje světská spravedlnost, a to je dobře. Ale ocitáme se jako bytosti v soukolí mnoha okolností. Někomu se narodíme, někde vyrůstáme, něco prožijeme, a to nás ovlivní natolik, že se některé činy prostě nemohou nestat. Koneckonců i Kristus pravil: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni". Tedy nemoralizujme a sami se zamysleme nad našimi pohnutkami k odsouzení, než někoho zatratíme.

   Rodina je jako strom a každý kořen, třeba i ten shnilý, do ní patří. Ošetřeme všechny kořeny a ty shnilé obzvlášť. Jinak hniloba proroste celým stromem a zahubí ho. Snažme se na ně myslet s láskou, která přesahuje naši lidskou lásku, s láskou, která nesoudí a nepovyšuje se. Propojme je s ostatními kořeny a síla zdravých kořenů uzdraví ty nemocné. Strom bude zase zdravý.

   Tento článek jsem se rozhodla napsat jako memento na mého kamaráda, který "dobrovolně" odešel ze života a jeho rodina se rozhodla na něj definitivně zapomenout, stejně jako kdysi zapomněla na jeho strýce, který odešel ve stejném věku a stejným způsobem. Já na něj nezapomenu nikdy a snad tím pomohu jeho duši. A věnuji ho všem "těm, jejichž jméno nesmíme vyslovit".